milovanice-rez-2.jpg

Zapojení hlasu

Zapojení hlasu
    Na rozdíl od základního tónu a všech dalších, jak vyšších tak hlubokých zvuků, které lze na didgeridoo zahrát a ke kterým je zapotřebí dobrá souhra nátisku, a práce rtů spolu s tvářemi, je u hlasových technik zejména nutná dobrá práce hlasivek. Didgeridoo se též nazývá alikvotním nástrojem a to proto, že mimořádně dobře nechává souběžně znít více jak jeden základní  tón, zvuk. Každý tón disponuje svými alikvótamy, ale didgeridoo je tak trochu vyjímka v jejich projevu. Je to dané zejména dobrou možností prolnout do nástroje současně různé zvukové zdroje - vibrací rtů tvoříme základní tón, do toho např. vyslovováním různých písmen nebo i slabik přidáme další souběžný zvuk a v neposlední řadě pak stojí i hlasové techniky. Při interakci v didgeridoo pak tento souběh technik nechá vyznít mnoha zajímavým alikvótním tónům. Prakticky se jedná o chvění hlasivek v daném zvukovém rozsahu, kterého je ten který člověk schopen a to vše souběžně při hře základního tónu (ukázka ).



Je možné a u úplných začátečníků asi i dobré si to ze začátku zkusit bez nástroje a vydat ze sebe jen hluboké, chraplavé H -  jakoby z hlouby celého hrdla. Po zvládnutí tohoto vyloženě hrdelního zvuku (hrčení:-)) je možné ho zkusit aplikovat na didgeridoo, samozřejmě současně při hraní základního tónu a vytvořit jeho pomocí třeba kostru budoucího rytmu a naučit se ho i tónově odstupňovat:



 Tento základní hluboký hrdelní zvuk je, zejména pro muže díky hloubce hlasu, mnohdy vstupním zvukem pro objevování oblasti používání hlasových technik. Postupem času a tréninkem je dobré tento hluboký hrdelní zvuk zvyšovat a dopracovat se až k čistému, pokud možno co nejvyššímu tónu tvořeném pomocí hlasivek. Ve stupni, kdy již hlasivky budou dostatečně navyklé k tomuto používání, může výsledný zvuk být značně vysoký, podobný výkřiku a jak je z ukázky zřejmé, je možné ho lehce odstupňovat a používat pro hru:



Nácvik zvyšování hrdelního tónu spočívá jednoduše v tom, jako když se člověk snaží zazpívat vyšší tón, než je obvyklé pro jeho hlasový rozsah. Jediný rozdíl je v tom, že zde je trochu omezení vzhledem k nátisku na náustek didgeridoo. Je možné a rozhodně doporučuji zkoušet s hlasivkam a hrdelními zvuky všechno možné, různé polohy, variace, neboť hře na tento nástroj hlas propůjčuje zabarvení a zajímavost alikvotního zvuku pro tento nástroj typický. Nácvik této techniky by ale neměl končit bolestivými hlasivkami, neboť se tím nic neuspíší a „diskvalifikuje“ to člověka, jak sám vím, na delší dobu z možnosti plně používat tuto techniku a užít si hru na didgeridoo.

Vyslovování do nástroje

   Naposled bych chtěl zmínit možnost vyslovování písmen, slabik a celých slov a to samozřejmě vše za plné hry, tedy při držení min. základního tónu. Jedná se o jakýsi doplněk hry na didgeridoo a výslednou hru může zajímavě zpestřit. Ze samostatných písmen bych zmínil nejefektnější a to rrr a sss (ukázka 1). Jak je zřejmé jsou tato písmena ve spojení s plynulou hrou a rytmem zajímavým oživením hry a je možné je samozřejmě kombinovat mezi sebou a používat další písmena, která nás jen napadnou a budou mít ve výsledku nějaký zvukový efekt. Ze slabik bych vytáhl nejzajímavější a dost používanou a patřící trochu více do hrdelní oblasti a to ku ku ku (ukázka 2). Tuto slabiku ( Aboriginal tímto způsobem napodobují křik ptáka Kokabura) je pro efekt opravdu dobré trochu položit hlouběji do hrdla a samozřejmě je možné zkoušet a aplikovat jakékoliv další. S celými slovy je to podobné a možnostem se meze nekladou, jako příklad zde uvedu slova mirku a zítra (ukázka 3). Didgerido je specifické v tom, že není vyloženě dané jak a co hrát a je zde vlastně široké pole možností limitované jen schopnostmi a invencí hráče...

ukázka 1                                                                    ukázka 2                                                                         ukázka 3