Technika hry na didgeridoo

Hlavním motivem ke hře na didgeridoo je jeho typický zvuk a celá škála alikvótních zvuků, vibrací, tvořených zejména chvěním rtů v náustku (ústí) nástroje, a nepřetržitý zvukový tok (bez pauzy k nadechnutí), docílený technikou zvanou cirkulační dýchání.

Základní tón

Chceme-li tedy z nástroje dostat jeho a tedy i svůj, první a základní tón, nazývaný též drone, je nutné mít za prvé: dobrý nátisk rtů k náustku nástroje, ale ne příliš křečovitý - silný a to z důvodu, aby rty mohly v nástroji vibrovat; za druhé: proudem vydechovaného vzduchu je nutné rozechvět rty tak, aby didgeridoo vydalo svůj základní tón. Rty v náustku nástroje vibrují přibližně tak, jako když malé děti jen tak "brmlají", nebo napodobují zvuk jedoucího auta či frkajícího koně. Není od věci si to zkusit nejdříve na nečisto, bez didgeridoo. Prostě si jen tak s rty "zabrmlat":) a pěkně je rozvibrovat je po celé své ploše. Pokud vše dobře klapne, budou znít první pokusy s didgeridoo pravděpodobně takto:

Ve srovnání s následující ukázkou je zřejmý nekonkrétní, zastřený tón, říkám také též "větrný", protože tam kolem všude zcela slyšitelně fouká plno zbytečného vzduchu, který je pro většinu začátečníků typický a je v podstatě daný ještě určitou ztuhlostí, necitlivostí rtů a nedostatečným nebo nevhodným nátiskem. Odstranění zmíněných nedostatků je v podstatě otázkou regulace poměru síly nátisku a sevření rtů při vydechování do nástroje - tedy tréninkem.
Tímto se budeme snažit docílit pokud možno co nejčistšího, ostrého zvuku (viz následující ukázka) a dosáhneme také, s tím nerozlučně související, nezbytné vzduchové úspory nutné pro zvládnutí plynulého cirkulačního dýchání. 

Ve zvukové ukázce si zejména všimněme přechodu z tupého, nevýrazného tónu začátečníka do jeho správné polohy: ono zvýraznění a jasné vyostření základního tónu je cílem výše popsaného tréninku a jen z takovéhoto čistého zvuku se lze po té dobře cirkulačně nadechnout. Čistý tón je známkou držení správného tlaku v ústní dutině (tváře pracují a zvykají si na tlak) a to umožní hospodaření se vzduchem, což je nutná podmínka pro nenásilné a nepřerušované cirkulační dýchání (viz dole). Je dobré si osvojit směr nebo polohu ústí nástroje vůči rtům hráče. Obecně vzato lze hrát tzv. přímo, rovně anebo je náustek posazen vůči rtům mírně napravo či nalevo. Já sám jsem během let slyšel pár důvodů jak pro ten či onen způsob hraní, ale po osobních zkušenostech tomuto však nepřikládám větší váhu. Je samozřejmě možné že hra stranou nebo napřímo někomu vyhovuje více nebo naopak, ale zejména pro začátečníky bych doporučil zvolit takovou polohu, při které hráč udrží čistý základní tón a cirkulačně se nadechne.

Cirkulační dýchání

Systém cirkulačního dýchání využívá v podstatě aktivně ústní dutiny zvětšené nafouknutými tvářemi, jejichž stlačováním pod tlakem nahradíme na malou chvíli proud vydechovaného vzduchu a souběžně krátce přidechneme do plic nosem potřebný vzduch. Po přídechu nosem se opět vrátíme k vydechování - hře z plic. Sledujeme pokud možno nepřerušený základní tón. Bude možná trochu trvat než si zvykneme jen nadechovat nosem a jen vydechovat - hrát ústy,  člověk běžně dýchá velmi mělce a stejně tak i vydechuje, ústy i nosem v různém poměru. Pro ilustraci si můžeme chvíli zkusit nadechovat jen ústy a vydechnout jen nosem. a pak obráceně (případ pro didgeridoo). Jde si všimnout jak jazyk vzadu přepíná oba vzduchové kanály (nos nebo ústa) ať v tom či onom směru. Kolik a kdy dodechnout při hře na didgeridoo určuje v zásadě způsob hry. Jinak hráč přidechuje pokud hraje pomalu a jinak, s větší intenzitou, pokud dynamika žene hru dopředu. Množství, frekvenci vdechovaného vzduchu tak  určuje rytmus a dynamičnost hry. Do doby, kdy člověk cirkulační dech plně nezvládne, bude ho ve hře také tomu úměrně omezovat.  Při hře by člověk neměl čekat s přídechem nosem, až když jsou plíce téměř prázdné. Jednotlivé přídechy totiž nejsou plnohodnotný nádech, jak je člověk zvyklý a skutečně se jedná jen o krátký přídech a je tedy nutné sadou krátkých přídechů zajistit, dostatek čerstvého vzduchu v plicích. Zpočátku nebudeme samozřejmě schopni zcela nahradit tlak vydechovaného vzduchu z plic tlakem, který vznikne stlačením (smrštěním) tváří.  A i když už pochopíme princip, zvuk v době přechodu na nádech nosem velmi pravděpodobně poklesne, nebo se zcela ztratí, jak je možné slyšet v  ukázce:

Nejedná se o chybu v nácviku, ale o důkaz, že svalové partie s cirkulačním dýcháním přímo spojené (lícní svalstvo, práce rtů + rychlost přepínání dechového kanálu jazykem: ústa-nos, nos-ústa) nejsou aktivně používány. 
Jedna z pomůcek jak cirkulační dech dobře pochopit využívá trubičku a nádobu s vodou. Do nádoby s vodou vložíme brčko, nebo lépe trubičku o něco většího průměru (pro lepší pochopení principu), než běžné brčko má, a tvoříme vyfukováním bubliny. V okamžiku, kdy v plicích máme již jen cca 1/3 vzduchu, vyboulíme, natlakujeme vzduchem obě tváře, stlačujeme je (vzduch proudí pouze z tváří - nevydechujeme z plic!) a v tom okamžiku se nadechneme krátce nosem a po takovémto přídechu přejdeme opět na klasické vydechování z plic. Nepřetržité bubliny ve vodě jsou vizuální kontrola, důkaz, správné funkčnosti a tedy pochopení cirkulačního dechu. Avšak odpor, který běžné brčko klade, a s tím i spojená spotřeba vzduchu, ani zdaleka nepřibližuje tento princip reálně u didgeridoo - jde zde pouze o jeho přiblížení. Zkušenost ukazuje, že sebelepší popis má svůj limit a pokud z textu člověk nevyrozumí, o co přesně jde, je snad lépe někde absolvovat výukový seminář, nebo se minimálně doptat. Z mého pohledu je toto vůbec nejlepší možnost - člověk na hráči před sebou jasně vidí , jak to funguje - práce tváří, přesouvání vzduchu, přechody z plic na tváře a zpět atd. - a ušetří si tak mnohdy mnoho marné námahy. 

Výše popisovaná technika má za úkol vytvořit nástin principu cirkulačního dechu při hře. Ve skutečnosti se jedná o velmi plynulou a přirozenou záležitost, která nemá nic společného s nějakým velkým sebepřekonáváním nebo učením. Jedná se o jakousi vlnu, mezi vydechováním z plic a přechodu na proud vzduchu vytvořeným stlačením tváří a nazpět. A tak stále dokola. Přesvědčte mozek, že to jde:-)

Bylo nebylo... zavolal mi pán s tím, že by chtěl pro svého čtrnáctiletého syna pořídit nějaké didgeridoo pro začátačníka. Že přijedou oba, ať si vybere sám a jestli bych mu neukázal, jak se na to hraje, popř. princip cirkulačního dechu. Onen klučina na didgeridoo ještě nikdy nehrál a ani na nějakou plastovou náhražku to nezkoušel, pokusy na trubku od vysavače neproběhly:-) Jen se mu líbil zvuk a chtěl se naučit hrát. Říkal jsem si, že to bude asi zjímavý to vysvětlit tak mladému člověku a ještě jen v průběhu krátké návštěvy. Přijeli a vzali sebou ještě kamaráda ve stejném věku a se stejnou touhou se naučit hrát. Každý z nich si vybral vlastní nástroj a já jim ukázal základní tón. Vysvětlil sem úlohu uvolněných rtů, dobrého nátisku atd. a ještě jednou ukázal jak to má znít. Čekal jsem nějaké trápení a hledání než dojde k nějakému třeba jen náznaku. Omyl! Snad na podruhé nebo na potřetí, oba dva, chytili základní tón a to relativně čistý. Přešel jsem tedy na vysvětlení cirkulačního dechu a po té jim chvíli ukazoval, jak to funguje při plynulé hře. Opravdu neuvěřitelné, klučina mne chvíli pozoroval a pak řekl: Je to asi takhle? a po pár pokusech začal docela obstojně cirkulačně přidechovat! Sice to bylo ještě trochu kostrbaté a stálo ho to úsilí, ale za necelé 4 minuty hrál na didgeridoo bez pauzy k nadechnutí, opravdu rychlokurz a inspirace:-)