Využití bránice

Využití bránice při hře
Brániční hraní posouvá celkovou hru na vyšší úroveň a rozšíří znatelně dynamiku hry. Nejedná se vyloženě o techniku, jako třeba přefuky, ale o přirozenou věc kterou při hře na didgeridoo používá každý hráč, jen co nástroj rozezní.... A také není při hře na didgeridoo snad více zapojeného orgánu, kromě plic, než bránice. Logicky tedy její kmitání a následně dobré ovládnutí, může zásadně probarvit kvalitu výsledného zvukového projevu. Krátce pro představu: Bránice je v podstatě hlavní dýchací sval oddělující od sebe u člověka orgány hrudního koše a břicha. Je silný cca 4mm a odvádí až 80% práce při dýchání (její kontrakce vede k nádechu). Její projev je pro běžného člověka nejvíce zřejmý při tzv. srdečném – intenzivním smíchu či silnějším kašli. Jsou zde totiž, u zmíněných příkladů, dobře zřejmé její reflexní kontrakce, kmity, které se dají konkrétně využívat po jistém cviku při hře na didgeridoo. V základní rovině vede práce s bránicí, mimo jiné) k vytváření jednoduchého tzv. základního rytmu a spolu s dostatečně zvládnutým cirkulačním dýcháním je možné v tomto duchu dynamiku rytmu a hru rozvíjet dál, jak je z následující zvukové ukázky.

A každý trochu pokročilejší hráč toho po svém využívá. Jak je z ukázky zřejmé, jednotlivé vzduchové nápory bránice dokáží v tomto případě vytvořit zřetelné předěly vytvářející rytmus a zvládnutím tohoto se člověk dostává k dalším možnostem bráničního hraní. Všiml jsem si, že sklon k používání bránice a s jejím využití k náporovému hraní, mají spíše lidé s větší přirozenou energií, což je i výhoda pro další procvičování, neboť samotný nápor bránice vyžaduje jistou energii a dobře zvládnuté cirkulační dýchání.

 Zpočátku při nácviku většinou dochází jen k takovému jakémusi "vyhrknutí" z plic kvanta vzduchu do nástroje, při kterém je tendence zvedat tam a zpět celý hrudník, hrát to jaksi silou a dík tomu je výsledný zvukový projev, jak je z následující ukázky zřejmé, nevýrazný (jednotlivé brániční rázy jsou nezřetelné, splývají) a spotřeba vzduchu je neslučitelná s plynulou a pohodovou hrou, což je zřejmé zejména ke konci ukázky:

Po čase je možné, až hráč alespoň zčásti ovládne brániční pohyb, použít větší výstupní tlak a spolu se správným pohybem jazyka mezi rty hrát bránicí velmi silný a mimořádně dynamický prvek. Jazyk zde funguje jako ventil, který svou přední částí uzavře na okamžik mezeru mezi rty v náustku a v okamžiku zamýšleného bráničního rázu a s větším výstupním tlakem z plic, jazyk mezeru uvolní a dojde k silnému profouknutí, rázu a tak stále dokola. V ukázce je slyšet zpočátku běžná brániční hra a potom popisované brániční profouknutí.

Je tedy nutné tréninkem dosáhnout minimálního (optimálního) výdeje vzduchu pro zahrání čistého rázu – předělu pomocí bránice (viz. první ukázka). A to lze opravdu zvládnout pouze hraním a zkoušením změnit ono "vyhrknutí" z plic na krátký a čistý kmit, který se patřičně v nástroji ozve. Bránice si totiž musí a bude zvykat na nový, vlivem hráče usměrněný pohyb, ne nepodobný tomu při smíchu nebo kašli, pouze řízený a pod kontrolou. Při nácviku svou úlohu též hraje správná poloha, sevření rtů, což slouží jako sekundární regulátor vydávaného vzduchu z plic. Pokud se toto vše sloučí do plynulého cyklu – "rozhýbaná" bránice a s tím související optimální vzduchový výdej plus dobrá práce rtů - hra získá na dynamičnosti a otevře nové možnosti.

Po čase je možné, až hráč alespoň zčásti ovládne brániční pohyb, použít větší výstupní tlak a spolu se správným pohybem jazyka mezi rty hrát bránicí velmi silný a mimořádně dynamický prvek. Jazyk zde funguje jako ventil, který svou přední částí uzavře na okamžik mezeru mezi rty v náustku a v okamžiku zamýšleného bráničního rázu a s větším výstupním tlakem z plic, jazyk mezeru uvolní a dojde k silnému profouknutí, rázu a tak stále dokola. V následující ukázce je slyšet zpočátku běžná brániční hra a potom popisované brániční profouknutí: