Historie didgeridoo

V Austrálii ještě dnes existuje mnoho jazykových skupin a pro didgeridoo mají, na základě oblasti, množství různých výrazů jako např. yedaki, yraga, yili-yki, ulubura, djalupi... Didgeridoo, jako jméno pro tento nástroj, se ujalo zejména mezi bělochy. Říká se, že tento název vznikl ze snahy verbálně vyjádřit zvuk tohoto nástroje. Pokud slovo didgeridoo vyslovujete opakovaně rychleji po sobě, zdá se, že na tom může být něco pravdy.

A takhle to bylo...

Na počátku časů chytil obr dvě dívky a chtěl si je vzít za ženy. Dívky však utekly a vrátili se ke svému kmeni. Když to obr zjistil, rozlobil se a vydal se za nimi, aby je znovu chytil. Starší kmene však uchystali na obra past a na cestě vedoucí k sídlu kmene vykopali velkou jámu. Rozlobený obr do jámy spadl a byl okamžitě zabit spoustou šípů. Jak se však v obraně před šípy a oštěpy ve smrtelné křeči stočil, začal troubit na svůj penis a vydal velmi hluboký, vše pronikající zvuk. Lidé se pak dlouho snažili ten zvuk napodobit, ale nepodařilo se jim to. Až jednou našli delší stromek eukalyptu, jehož střed vyžrali termiti, a když do něj foukli, dutý kmen vydala kýžený zvuk.

Samotné didgeridoo, díky termitům, vzniká v Australské buši z velmi hustého, těžkého a tvrdého dřeva stromu eukalyptu (Eukalyptus globulus, též Blahovičník). Existují desítky druhů a i když původní vlastí je Austrálie, dnes se vyskytuje a z různých důvodů pěstuje v Africe, jižní Americe, v oblastech středomoří... Ale jen některé eukalypty, rostoucí v Austrálii, zejména na území severního teritoria, jsou vhodné pro výrobu didgeridoo. Tyto eukalypty napadá ze země konkrétní druh termitů a střed stromku pozvolna vyžírá. Vzniklou dutinu pak termití komunita využije k zbudování nadzemního hnízda. Mají k této činosti totiž mimořádně vyvinutou schopnost natrávit stavební složky dřevní hmoty. Dík jednobuněčným prvokům žijícím v jejich střevě, dokáží získanou celulózu z rozmělněného dřeva přeměnit na cukr a tak je dřevo (nejen eukalypt) hlavním zdrojem jejich potravy. Vyčerpávající info o životě tohoto zajímavého živočišného druhu najdete zde. Stromek, ve kterém termiti začnou budovat své hnízdo a tvořit dutinu, zcela neodumře a tak je, díky přírodě, postupně připravován polotovar pro budoucí didgeridoo. Poklepem na kmen, vizuálně a dík letitým zkušenostem výrobce zjistí, do jaké míry je dutina vyžraná a vhodná pro výrobu didgeridoo a stromek event. pro budoucí nástroj odřízne. Poté je nutné surovou, nepravidelnou dutinu zbavit zbytků termitího hnízda a vhodnými nástroji ji dotvořit do podoby, aby získala alespoň základní zvukové vlastnosti budoucího didgeridoo. Náustek nástroje  pak domorodci tradičně zhotovují z vosku divokých včel, neboť dutina je od termitů vyžraná nepravidelně a mnohdy na vstupu, kde má budoucí náustek vzniknout, je otvor pro hru příliš široký a tvarově nevhodný. Vosk divokých včel byl tedy nejdostupnějším materiálem původních obyvatel Austrálie, ze kterého lze vhodný náustek vytvarovat. Samotné eukalyptové dřevo je mimořádně vhodným materiálem pro tento nástroj, protože jeho zvuk, pro svou extrémní tvrdost a hustotu, je slyšitelně velmi čistý, probarvený, ale zároveň v projevu surový a hutný. Jednoduše na eukalyptovém dřevě vyniknou zvukové nuance, které se na měkčím dřevě až tak neprokáží. Z akustického hlediska je to nejpádnější důvod, proč jsou eukalyptová didgeridoo tak žádaná. V Evropě, vyjma jižních států, takto těžké a tvrdé dřevo neroste a zvukovým vlastnostem eukalyptu by se snad do jisté míry mohlo vzdáleně pododbat habrové, jasanové anebo akátové dřevo, ale i tak by zmíněným dřevinám scházela téměř třetina tvrdosti a váhy eukalyptu. I když nutno dodat, že jen samotná tvrdost dřeviny sama o sobě dobré didgeridoo nedělá a to platí jak pro eukalypt tak pro tuzemské dřevo. Aboriginal svá didgeridoo také mnohdy zdobili malbou ztvárňující přírodní výjevy či jejich duchovní ale i běžný život. K tomuto používali přírodní barviva a hlinky, které na hotové didgeridoo nanášeli mnoha zajímavými technikami a které jim poskytla okolní příroda.

Kultura Aboriginal je velmi bohatá na mytologické postavy, různé pověsti o vzniku světa a samozřejmě také na různá tabu okolo didgeridoo. Občas jsme se s přáteli účastnili akcí na podporu australské kultury skrze hru na didgeridoo. Jednou na podobné akci vystupoval Clarence Slockee, Aborigin, který přiletěl z Austrálie a předváděl tradiční hru na didgeridoo, spolu s domorodým tancem a zpěvem. Když přijel přímo před hotel, hotelová asistentka se chopila aktivně jeho dvou eukalyptových didgeridoo, která si přivezl sebou, že mu pomůže. V ten okamžik jí Clarence vzal  didgeridoo z ruky. S úsměvem a jejímu překvapení jí vysvětlil, že v Austrálii, v některých komunitách věří, že žena, co na didgeridoo jen sáhne, se může stát neplodnou. Pravdou je, že ho celkem ochotně pustila:-)

Didgeridoo bylo pro Aboriginal, zejména před osídlením Austrálie bělochy, vlastně rituálním nástrojem. Se specifickými rytmy a herními technikami je něco jako komunikační prostředek ke sdílení vlastní historie. Moderní využívání didgeridoo na to pak jen přirozeně navazuje a to v duchu prostředí kam až proniklo... Do dnešních dnů si didgeridoo mezi domorodci svou pozici udrželo a mnoho z nich se stalo vynikajícími umělci, hráči a uznávanými výrobci. A to jak v tradičním smyslu, tak i v moderním pojetí.