Hlasové techniky

    Na rozdíl od základního tónu a všech dalších, jak vyšších tak hlubokých zvuků, které lze na didgeridoo zahrát a ke kterým je zapotřebí dobrá souhra nátisku, a práce rtů spolu s tvářemi, je u hlasových technik zejména nutná dobrá a cvičená práce hlasivek, nebo chce-li někdo, hrdelní oblasti.

  Didgeridoo se též nazývá alikvotním nástrojem a to proto, že na něj lze mimořádně dobře zahrát zároveň více jak jeden základní tón, zvuk. Každý hudební nástroj a zvuk vůbec již z principu disponuje svými alikvótamy, ale didgeridoo je tak trochu vyjímka. Je to dané zejména dobrou možností prolnout současně  mezi sebou různé zvukové zdroje: vibrací rtů tvoříme základní tón, do toho např. vyslovováním různých písmen nebo i slabik (bude popsáno dole) přidáme další souběžný zvuk, nebo řízeným pohybem jazyka v ústní dutině spolu s tvářemi docílíme obdobného výsledku atd. V neposlední řadě pak stojí i hlasové techniky. Je to vlastně jediný způsob hry – technika, kdy není až tak nutná dokonalá práce rtů, tváří a jazyka, protože výsledný zvuk vychází z jiného zdroje - z hrdla. Prakticky se jedná o chvění hlasivek v daném zvukovém rozsahu, kterého je ten který člověk schopen. A to vše právě při hře základního tónu (ukázka ). Je možné a u úplných začátečníků asi i dobré si to ze začátku zkusit bez nástroje a vydat ze sebe jen hluboké, chraplavé H -  jakoby z hlouby celého hrdla. Po zvládnutí tohoto vyloženě hrdelního zvuku (hrčení:) je možné ho zkusit aplikovat na didgeridoo, samozřejmě současně při hraní základního tónu a vytvořit jeho pomocí třeba kostru budoucího rytmu a naučit se ho i tónově odstupňovat (ukázka). Tento základní hluboký hrdelní zvuk je, zejména pro muže díky hloubce hlasu, mnohdy vstupním zvukem pro objevování oblasti používání hlasových technik. Postupem času a tréninkem je dobré tento hluboký hrdelní zvuk zvyšovat a dopracovat se až k čistému, pokud možno co nejvyššímu (mnohdy snazší pro ženy) tónu tvořeném pomocí hlasivek. Ve stupni, kdy již hlasivky budou dostatečně navyklé k tomuto používání, může výsledný zvuk být značně vysoký, podobný výkřiku (ukázka) a jak je z ukázky zřejmé, je možné ho lehce odstupňovat a používat pro hru. Nácvik zvyšování hrdelního tónu spočívá jednoduše v tom, jako když se člověk snaží zazpívat vyšší tón, než je obvyklé pro jeho hlasový rozsah. Jediný rozdíl je v tom, že zde je trochu omezení vzhledem k nátisku na náustek didgeridoo. Je možné a rozhodně doporučuji zkoušet s hlasivkam a hrdelními zvuky všechno možné, různé polohy, variace, neboť hře na tento nástroj hlas propůjčuje zabarvení a zajímavost alikvotního zvuku pro tento nástroj typický. U každého jedince, tu více či méně, je ve výsledku zabarvení hlasu jiné a spolu s jeho způsobem užívání v samotné hře ho činí tak trochu vždy originální. Pro mne příkladem tohoto je třeba Australan Mark Atkins, jehož některé použití hlubších poloh hlasové techniky osciluje mezi křikem vražděného vepře a blíže nespecifikovatelným zvukem nočního lesa :). Vzpomínám si, jak např. na naší jedné výstavě didgeridoo přišla dívčina a půjčila si nástroj, který je pro hlasovou hru velmi vhodný, téměř předurčený a při hraní, v celku rytmickém a příjemném na poslech, dokázala vyvinout tak čistý a vysoký hrdelní zvuk, že to v nás okolo až trhlo skoro, jak když písknou u vlaku brzdy :).  Nácvik této techniky by ale neměl končit bolestivými hlasivkami, neboť se tím nic neuspíší a „diskvalifikuje“ to člověka, jak sám vím, na delší dobu z možnosti plně používat tuto techniku a užít si hru na didgeridoo.  

                                                          Vyslovování do nástroje

    Naposled bych chtěl zmínit možnost vyslovování písmen, slabik a celých slov a to samozřejmě vše za plné hry, tedy při držení min. základního tónu. Jedná se o jakýsi doplněk hry na didgeridoo a výslednou hru může zajímavě zpestřit. Ze samostatných písmen bych zmínil nejefektnější a to rrr a sss (ukázka). Jak je zřejmé jsou tato písmena ve spojení s plynulou hrou a rytmem celkovým obohacením a je možné je samozřejmě kombinovat mezi sebou a používat další písmena, která nás jen napadnou a budou mít ve výsledku nějaký zvukový efekt. Ze slabik bych vytáhl nejzajímavější a dost používanou a patřící trochu více do hrdelní oblasti a to ku ku ku (ukázka). Tuto slabiku (v Austrálii tímto způsobem napodobují křik ptáka Kokabura) je pro efekt opravdu dobré trochu položit hlouběji do hrdla a samozřejmě je možné zkoušet a aplikovat jakékoliv další. S celými slovy je to podobné a možnostem se meze nekladouJ, jako příklad zde uvedu slova mirku a zítra (ukázka). Toto je na didgeridoo nejlepší: že není nic zakázané a předem dané jak a co hrát a je zde (a nejen u výše popsaného) vlastně nekonečné pole možností limitované jen schopnostmi a invencí hráče.

                                                                                                                 Honza Vlach