Modulace vyšších tónů

Jednou ze stěžejních technik hry na didgeridoo je modulace zvuků pomocí jazyka, rtů a tváří.

Všechny vyšší tóny, které lze na didgeridoo zahrát a schopnost je tónově odstupňovat, se tvoří souhrou zmíněných faktorů – jazyk, rty a tváře. Jednoduše řečeno: tváře, resp. jejich správná poloha, vytvářejí optimální prostor pro pohyb jazyka (od jeho kořene dopředu a zpět), který vyfukovaný vzduch v nástroji tónově mění (moduluje) a umožňuje zahrát značně vyšší tóny, než jaké poskytuje základní tón toho kterého didgeridoo (ukázka). Prakticky se jedná o jednoduchý princip chvění vzduchu v uzavřeném prostoru - čím menší objem dutiny pro tvorbu zvuku (chvění daného vzduch. objemu), tím vyšší tón a kratší vibrace. Převedeno na didgeridoo: Ústní dutina spolu s jazykem je zdroj a didgeridoo je ozvučnicí (prostorem, kde se ozve výsledný tón).

Při nácviku postupujte takto: nasaďte čistý základní tón, tedy při plně nafouknutých tvářích a udržujte jej. Po té tváře dejte k sobě (stáhněte je), aby se utvořil modulační prostor pro pohyb jazyka. Již samotné stažení tváří mírně změní zabarvení vycházejícího zvuku (mírně se změní i poloha rtů), ale hlavně se tím vytvoří nezbytný prostor pro čisté zvládnutí této techniky. Při nafouknutých tvářích má totiž pohyb jazyka v ústní dutině minimální zvukový efekt (pro ilustraci je možno zkusit) a to z důvodu jeho omezené velikosti. Proto je nutné mu staženými tvářemi vytvořit správné prostředí. Pro upřesnění: tváře ve správné poloze vypadají tak, jako když jednoduše našpulíte rty. Pokud toto při hře zvládnete a základní tón zůstane čistý (nerozhodí se poloha rtů a síla nátisku), můžete přistoupit k samotnému tvoření tónů. Jazyk se od kořene pohybuje při horním patře dopředu a zpět – od základního tónu k vyšším. Kořen jazyka se patra dotýká (prakticky téměř vyplňuje vytvořenou dutinu), ale špička ho jen kopíruje. Ve skutečnosti jde hlavně o zmíněné vyplnění ústní dutiny jazykem tak, aby jeho pohyb tam a zpět moduloval čistě zvuky do nástroje. Výsledná kvalita zvuků, jejich ostrost, je závislá na tréninku a vypozorování nejoptimálnější polohy jazyka a jeho pohybu. Proto výše uvedený popis vezměte, prosím, jen jako orientační, vstupní a aplikujte vlastní zkušenost.

Pokud zvládáte modulovat čistě vyšší tóny, můžete se je dále naučit díky nacvičeným, odpozorovaným polohám jazyka přesně oddělovat – jazyk posunout okamžitě do přesné polohy a tím změnit i bezprostředně tón. Pomocí zapojené bránice, která jednotlivé tóny oddělí, je pak možné výsledné tóny plynule zakomponovat do event. rytmu (ukázka).

Použití jazyka lze dále rozvíjet. Je možné jím v ústní dutině i prudce „šlehnout“, dík čemuž vznikne zajímavý rytmický prvek (ukázka). V tomto případě se jazyk pohybuje opět od kořene při horním patře dopředu, ale v prudkém pohybu (šlehnutí). Je to jakoby rychlý „výpad“ tam a zpět, přičemž špička jazyka míří cca k předním vrchním zubům, ale nedotkne se jich a vrátí se taktéž prudce zpět. U všech uvedených aplikací je pak možné připojit i rty a tváře. A to v tom smyslu, že rty roztahujeme jakoby do úsměvu a naopak a podpořit tak výsledný efekt modulace vyšších tónů. Zde je však nutné mít plně zvládnutý nátisk, aby se dík pohybu rtů neztrácela kvalita základního tónu.

Velmi zajímavé a efektivní využití jazyka je, pokud do nástroje tzv. "plivneme ". V kombinaci např. s přefuky lze díky tomu tvořit celkem rytmické sekvence (ukázka). Popis této techniky lze najít v článku: Nácvik přefuků

Zbývá dodat, že je dobré si výše popsané osahat a poté si najít vlastní variace a užití při samotném hraní. Žádná, tedy ani tato technika, nestojí sama o sobě a jen zakomponováním do hry a kombinace s jinými technikami obohatí výslednou hru o vyšší tóny tvořené jazykem, rty a tvářemi.

Honza Vlach