Využití bránice při hře

Předem je nutné předeslat, že se nejedná o nějakou oddělenou, zvláštní techniku posouvající sama o sobě hru na tento nástroj někam do "nedosažitelných výšek". Ale dalo by se říct, že jde naopak o zcela přirozenou věc, kterou při hře na didgeridoo používá zcela spontánně a automaticky každý hráč, jen každý v jiném rozsahu. A také není při hře na didgeridoo snad více zapojeného orgánu, kromě plic, než bránice. A tak logicky její dobré zvládnutí může zásadně ovlivňovat kvalitu celkového výsledného projevu a posouvat ho dál. Jde o to, že cíleným procvičováním používání bránice při hraní, můžeme dát hře další rozměr a nechat se tak inspirovat pro další vlastní sebezdokonalování. Pro ty, kteří si nedokáží představit, o co se vůbec jedná, asi toto: Bránice je v podstatě hlavní dýchací sval oddělující od sebe u člověka orgány hrudního koše a břicha. Je silný cca 4mm a odvádí až 80% práce při dýchání (její kontrakce vede k nádechu). Její projev je pro běžného člověka nejvíce zřejmý při tzv. srdečném – intenzivním smíchu či silnějším kašli. Jsou zde totiž, u zmíněných příkladů, dobře zřejmé její reflexní kontrakce, kmity, které se dají konkrétně využívat po jistém cviku při hře na didgeridoo.

V základní rovině může vést, mimo jiné, ovládání bránice při hře na didgeridoo k vytváření jednoduchého tzv. základního rytmu a spolu s dostatečně zvládnutým dýcháním je po té možno v tomto duchu dynamiku rytmu a hru vůbec rozvíjet dál (zvuková ukázka). A jak bylo zmíněno nahoře, každý trochu pokročilejší hráč toho po svém využívá. Jak je z ukázky zřejmé, jednotlivé vzduchové nápory bránice dokáží v tomto případě vytvořit zřetelné předěly vytvářející rytmus a zvládnutím tohoto se člověk dostává k dalším možnostem bráničního hraní. Z 90% případů, které jsem mohl pozorovat je evidentní, že sklon k používání bránice či k náporovému hraní mají lidé spíše s větší přirozenou energií, což je i výhoda pro další procvičování, neboť samotný nápor bránice vyžaduje jistou energii a dobře zvládnuté cirkulační dýchání.

Zpočátku většinou dochází jen k takovému jakémusi "vyhrknutí" z plic kvanta vzduchu do nástroje, při kterém je tendence zvedat tam a zpět celý hrudník, hrát to jaksi silou, celým tělem a dík tomu je výsledný zvukový projev, jak je z následující ukázky zřejmé, nevýrazný (jednotlivé brániční rázy jsou nezřetelné, splývají) a spotřeba vzduchu je neslučitelná s plynulou a pohodovou hrou, což je zřejmé zejména ke konci ukázky (zvuková ukázka). Je tedy nutné tréninkem dosáhnout minimálního (optimálního) výdeje vzduchu pro zahrání čistého rázu – předělu pomocí bránice (viz. první ukázka). A to lze opravdu zvládnout pouze hraním a zkoušením změnit ono "vyhrknutí" z plic na krátký a čistý kmit, který se patřičně v nástroji ozve. Nicméně většina lidí z takových pokusů, jak je v ukázce načrtnuto, vychází a je to v podstatě v pořádku – časem sám každý pozná, jak na to, kdy si dodechovat atd., a zakomponovat, popř. použít svůj vlastní styl ve hře. Bránice si totiž musí a bude zvykat na nový, vlivem hráče usměrněný pohyb, ne nepodobný tomu při smíchu nebo kašli, pouze řízený a pod kontrolou. Při nácviku svou úlohu též hraje správná poloha, sevření rtů, což slouží jako sekundární regulátor vydávaného vzduchu z plic. Pokud se toto vše sloučí do plynulého cyklu – "rozhýbaná" bránice a s tím související optimální vzduchový výdej plus dobrá práce rtů - hra získá na dynamičnosti a otevře nové možnosti.

Na závěr uvedu jednu možnost práce rtů a "rozhýbané" bránice v kombinaci s přefuky. V tomto případě je užito malinko většího výstupního tlaku vzduchu a rty mají menší sílu sevření, takže vzduch jaksi hrdlem a mezi rty proklouzne a v nástroji se ozve netypické zvláštní profouknutí, které hru posune trochu jinam a dodá jí zvláštního rázu. Správné držení rtů je tu důležité, neboť je zde obtížnější udržet daný zvuk v nástroji než u běžného základního tónu ať modulovaném bránicí, či nikoli (zvuková ukázka). Nutno dodat, že takovýto styl hraní je dobře možný jen na nástroje s dobrou průchodností a dobrým zpětným odporem a lépe se ozve v delším didgeridoo. Celkově je tato technika i o něco náročnější na dech (zejména v počátcích) a tak cirkulační dýchání musí být plně zvládnuté. Mým hnacím mototrem k nácviku této techniky byl Mark Atkins, který dokáže brániční hru velmi nenásilně, nepřekombinovaně podat. Přesto však je v jeho podání nepřeslechnutelná a myslím i originální. Zde je málá ukázka.

Zde uvedené povídání o využití bránice při hře a zvukové ukázky nemají za úkol vytvořit dojem, že jen takto se to má a tak je to možné, protože, jak bylo řečeno nahoře, bránice hraje svou dominantní úlohu v hraní na didgeridoo vůbec a každý dobrý hráč může mít a jistě má pro ni své vlastní uplatnění. A tak toto vše, prosím, berte jako možnost.

Trpělivost a inspiraci přeje Honza