Využití bránice při hře
Využití bránice při hře na didgeridoo, brániční hraní, posouvá celkovou hru na vyšší úroveň a rozšíří znatelně dynamiku hry. Nejedná se o oddělenou techniku, jako třeba přefuky, ale dalo by se říct, že jde naopak o zcela přirozenou věc, kterou při hře na didgeridoo používá zcela spontánně a automaticky každý hráč, jen každý v jiném rozsahu. A také není při hře na didgeridoo snad více zapojeného orgánu, kromě plic, než bránice. Logicky tedy její dobré ovládnutí může zásadně probarvit kvalitu výsledného zvukového projevu a posouvat ho dál. Pro ty, kteří si nedokáží představit, o co se vůbec jedná, asi toto: Bránice je v podstatě hlavní dýchací sval oddělující od sebe u člověka orgány hrudního koše a břicha. Je silný cca 4mm a odvádí až 80% práce při dýchání (její kontrakce vede k nádechu). Její projev je pro běžného člověka nejvíce zřejmý při tzv. srdečném – intenzivním smíchu či silnějším kašli. Jsou zde totiž, u zmíněných příkladů, dobře zřejmé její reflexní kontrakce, kmity, které se dají konkrétně využívat po jistém cviku při hře na didgeridoo.
V základní rovině může vést, mimo jiné, ovládání bránice při hře na didgeridoo k vytváření jednoduchého tzv. základního rytmu a spolu s dostatečně zvládnutým dýcháním je po té možno v tomto duchu dynamiku rytmu a hru vůbec rozvíjet dál (zvuková ukázka). A jak bylo zmíněno nahoře, každý trochu pokročilejší hráč toho po svém využívá. Jak je z ukázky zřejmé, jednotlivé vzduchové nápory bránice dokáží v tomto případě vytvořit zřetelné předěly vytvářející rytmus a zvládnutím tohoto se člověk dostává k dalším možnostem bráničního hraní. Z 90% případů, které jsem mohl pozorovat je evidentní, že sklon k používání bránice či k náporovému hraní mají lidé spíše s větší přirozenou energií, což je i výhoda pro další procvičování, neboť samotný nápor bránice vyžaduje jistou energii a dobře zvládnuté cirkulační dýchání.
Zpočátku, při nácviku, většinou dochází jen k takovému jakémusi "vyhrknutí" z plic kvanta vzduchu do nástroje, při kterém je tendence zvedat tam a zpět celý hrudník, hrát to jaksi silou, celým tělem a dík tomu je výsledný zvukový projev, jak je z následující ukázky zřejmé, nevýrazný (jednotlivé brániční rázy jsou nezřetelné, splývají) a spotřeba vzduchu je neslučitelná s plynulou a pohodovou hrou, což je zřejmé zejména ke konci ukázky (zvuková ukázka). Je tedy nutné tréninkem dosáhnout minimálního (optimálního) výdeje vzduchu pro zahrání čistého rázu – předělu pomocí bránice (viz. první ukázka). A to lze opravdu zvládnout pouze hraním a zkoušením změnit ono "vyhrknutí" z plic na krátký a čistý kmit, který se patřičně v nástroji ozve. Bránice si totiž musí a bude zvykat na nový, vlivem hráče usměrněný pohyb, ne nepodobný tomu při smíchu nebo kašli, pouze řízený a pod kontrolou. Při nácviku svou úlohu též hraje správná poloha, sevření rtů, což slouží jako sekundární regulátor vydávaného vzduchu z plic. Pokud se toto vše sloučí do plynulého cyklu – "rozhýbaná" bránice a s tím související optimální vzduchový výdej plus dobrá práce rtů - hra získá na dynamičnosti a otevře nové možnosti.
Po čase je možné, až hráč alespoň zčásti ovládne brániční pohyb, použít větší výstupní tlak a spolu se správným pohybem jazyka mezi rty hrát bránicí velmi silný a mimořádně dynamický prvek. Jazyk zde funguje jako ventil, který svou přední částí uzavře na okamžik mezeru mezi rty v náustku a v okamžiku zamýšleného bráničního rázu a s větším výstupním tlakem z plic, jazyk mezeru uvolní a dojde k silnému profouknutí, rázu a tak stále dokola. V ukázce je slyšet zpočátku běžná brániční hra a potom popisované brániční profouknutí.
Mým hnacím mototrem k nácviku této techniky byl Mark Atkins, který dokáže brániční hru velmi nenásilně a zajímavě podat. Přesto však je v jeho podání nepřeslechnutelná a myslím i originální. Zde je málá ukázka.
Trpělivost a inspiraci přeje Honza