Zvuk
11.2013 Zvuk - z nějakého důvodu formuje přírodní neživou hmotu (třeba písek na rezonanční desce) do zajímavých a harmonických obrazců, přesně podle frekvenčního nastavení zvukového zdroje. Pamatuji si, že podobné experimenty probíhaly už za komunistů (byli z toho nějaké fotky). Taky si vzpomínám jak nám jako dětem ukazovali ve škole na fyzice řazení siločar z kovového prachu, které vykouzlilo zase magnetické pole. Nicméně toto provedení (v odkazech) tomu dává samozřejmě jiný rozměr. Když tohle dělá zvuk s pískem, do čeho a jakých vzorců rozkmitá asi buňky našeho těla a jak třeba napomáhá utvářet vůbec naši realitu? Pro oko ještě něco tady.
Někdo říká, že didgeridoo, resp. jeho zvuk, může léčit, pak by možná bylo zajímavé vytvořit a vidět vzorce tohoto nezaměnitelného prazvuku. . .
Stalo se a utrpěl jsem silnější poruchu vnitřního ucha. Ta má za následek ztrátu rovnováhy a vůbec zkreslené vnímání bezprostředního prostoru. Vnitřní ucho je cca ve středu hlavy a vypadá trochu jako velká hadicová vodováha stočená do tří smyček jakéhosi labiryntu napojená na podivného plže:). V těch pluje vícero tělísek zodpovídajících za správnou registraci polohy těla a jeho pohybu. No a když se z nějakého důvodu slepí (medicína dodnes důvod nezná) a nefungují jak by měli, tak je člověk permanentně jak po patnácti pivech, pěti panácích a chce se mu zvracet, takže každý pohyb zvažuje. Musím říct, že se nejedná o příjemnou záležitost. Po nějakých lécích se po týdnu dostala situace na cca pět piv a dva panáky. No a ještě jsem měl týden medikace před sebou. Šel jsem se jednou podívat do dílny kde mám i svá didgeridoo a zkusil jsem do jednoho jen tak fouknout. V tu chvíli se se mnou roztočilo celé okolí a nedokázal jsem se vůbec identifikovat vůči prostoru kde stojím. . . krátce došlo jakoby k razantnímu zhoršení stavu. Potom ale přišlo výrazné uvolnění a na čas srovnání vnímání téměř do normálu a celkovému výraznému zlepšení mého stavu. Jednalo se o didgeridoo v tónu C# s objemným rezonátorem a prostorovější charakteristikou základního tónu. Tedy s dostatečně silnou a již pomalejší vibrací, která pomohla k rozpojení slepených senzorových tělísek v trubicových kanálcích vnitřního ucha (nástroj v tónu F nebyl tak účiný). Ty pak mohli opět, dík volnému pohybu, předávat věrný obraz o tom, v jakém úhlu stojím a jakým směrem a rychlostí se pohybuji. Když tedy zvuková vlna - kmitočet ovlivní relativně hrubý tělesný orgán (vnitřní ucho) jak asi třeba působí na buněčné úrovni?
A ještě jiný pohled. . . tělo je tvořeno ze 70% vodou, tedy volba kvalitního zvuku, frekvence přijde určitě vhod:)
Honza Vlach.